Fotky.

Kdyby chtěl někdo vidět nějaké ty fotky, tak bude asi nejlepší, když váš odkážu na můj INSTAGRAMový účet. Stačí kliknout na tento obrázek:

Jak jsem strávila svoje narozeniny.

Nejdřív bych se chtěla omluvit, že už jsem strašně dlouho nenapsala žádný článek. Prostě mi to časově nějak nevychází. :( Přes týden jsem příliš unavená (po 10 hodinách s dětmi) a o víkendu se snažím vypadnou ven na nějaký výlet nebo tak, abych neseděla doma, protože proto jsem do USA nepřijela.

Dnes jsem si ale řekla, že bych mohla napsat článek o mých narozeninách, které jsem oslavila 12. července.

Jsem v USA skoro 7 týdnů, v Coloradu vlastně 6. Skoro nikoho tu neznám a proto jsem byla v den svých narozenin docela smutná z toho, že svoje narozeniny strávím sama. Nakonec to ale dopadlo absolutně nad moje očekávání. Začnu ale od samého rána...

Dostala jsem ten den volno. Moje hostitelská mamka Kelly totiž tvrdí, že by nikdo na svoje narozeniny neměl pracovat. Ráno jsem vstala kolem půl 9, nic mě totiž nenutilo vstát dřív. Zašla jsem si tady kousek do kavárny pro kafčo a do dalšího obchodu pro cupcake. Upřímně jsem si tedy připadala docela zoufale, protože jsem si sama sobě koupila cupcake k narozeninám. Ale čert to vem! Byl moc dobrej!

Cupcake, který jsem si sama pro sebe koupila.

Teď trošku přeruším můj příběh, ale tahle část je taky docela důležitá zmínit. Asi týden před narozeninami jsem si stáhla aplikaci Tinder. Pro ty, kteří neví - je to vlastně seznamka. Chtěla jsem tam totiž zkusit najít někoho, kdo by se mnou jezdil třeba na výlety nebo tak. Jednomu klukovi - říkejme mu Ian - jsem se v neděli svěřila s tím, že mám v úterý narozeniny a že je vlastně nemám úplně s kým strávit. Jediný plán jsem měla s mýma hostitelskými rodiči, kteří mi slíbili, že mě vezmou na večeři. A Ian prohlásil, že by nikdo neměl strávit narozeniny sám a že by mě rád někam vzal. A tak aniž bych nad tím moc přemýšlela, tak jsem se dohodli, že spolu něco podnikneme. Ráno v den mých narozenin mi napsal pár návrhů, co bychom mohli podniknout. Byl mezi nimi i paddle boarding, což je věc, kterou už jsem dlouho chtěla zkusit, takže plán byl jasný. Řekl, že mě vyzvedne a pojedeme rovnou k jednomu jezeru.

7

Paddle boarding.

Takže já se necelou hoďku předtím šla zeptat Jeremyho, jestli si můžu půjčit auto abych si rychle sjela do Targetu si koupit nějaký sportovní kraťasy. On mi řekl, jestli můžu 5 minut počkat, že za chvíli přijede Kelly s dětmi a že mi chtějí dát dárek. Děti hned od dveří křičeli "Happy Birthday Gabi" a pak jsem od nic dostala narozeninové přání a dárkovou kartu s dost penězi na to, abych si koupila batoh (který tady žádný nemám), protože prostě jeden potřebuju na výlet a zatím jsem si musela půjčovat batoh Jeremyho. To mi opravdu udělalo velkou radost, protože jsem přesně v tom obchodu byla v pár dní před narozeninami s Terkou a Barčou (dvě český au pair) a jeden batoh jsem si tam prostě zamilovala. Protože byl ale docela drahej, tak jsem ho tam nakonec nechala. Nakonec mi stačilo jen doplatit 15 dolarů a batoh jsem si odnesla domů! :) Takže pecka!

Přáníčko od hostitelské rodinky.

Pak jsem rychle jela tedy do toho Targetu. Nakonec jsem si odnesla i jednu sportovní podprsenku a kšiltovku (kterou normálně nenosím, ale už jsem si několikrát spálila pěšinku, takže jsem si řekla, že bych si něco na tu hlavu měla koupit). Pak jsem doslova vběhla zpět do domu, rychle se převlíkla do nového a Ian už mi psal, že bude za 2 minuty na smluveném místě. Takže jsem rychle naházela věci do tašky a pak skoro až běžela, protože já jsem to měla tak 5 minut a nechtěla jsem přijít pozdě.

Že je šílený, že jsem víceméně úplně neznámému klukovi vlezla do auta? Jo, souhlasím, ale já se ho dopředu zeptala, jestli není náhodou sériový vrah a on přísahal, že není. Hahaha. Navíc to není poprvé, co jsem něco takového udělala - v ČR jsem to už párkrát udělala. :D
Jen co jsem nastoupila do auta, tak mi Ian dal krabičku, ve které byly 3 cupcaky a pár makronek - že prý když mám ty narozeniny. Nebylo to skvělý gesto? Bylo! A pak jsme rovnou vyrazili k jezeru. Cestou jsme se jen stavili v Costco koupit ručníky, protože jsme si je zapomněla vzít.
Pak už jsem dojeli k jezeru a já začala být lehce nervózní. Nechtěla jsem se totiž ztrapnit.

Nakonec jsem ale byla mnohem lepší, než jsme oba očekávali. :D Nejdřív když jsem pádlovali na druhou stranu jezera, jsem tedy na tom paddle boardu jen seděla nebo klečela, protože jsem se bála si stoupnout, ale na cestě zpátky už jsem si troufla stoupnout. Sice se mi klepaly se začátku kolena, ale Ian mi vše vysvětlit, kde a jak nejlíp stát a ve finále to bylo vážně skvělý a rozhodně chci jít znovu!

Po hodince a něco jsme se ale vydali zpět na cestu domů. Nakonec mě Ian pozval k sobě domů a já tu nabídku přijala. Za tu dobu, co jsem s ním strávila, jsem začala opravdu věřit, že není sériový vrah a že mi nic neudělá. A hádejte co - opravdu mi nic neudělal, protože 14 dní od toho dne píšu tento článek. Hahaha. Jen je tedy pravda, že mě lehce přiopil vínem, ale jinak byl zlatej. Hahaha.

Před 7 hodinou večer jsem pak už ale musela domů, protože jsem právě od 7 měli s Kelly a Jeremym rezervaci v restauraci The Kitchen. Byl to moc fajn večer. V klidu jsem si mohla s oběma popovídat nad další sklenkou vína a dobrým jídlem. Po večeři jsme se pak chvíli prošli po městě a stavili se v obchodu s čokoládou, kde jsme koupili nějaké mňamky a pak už vyrazili zpět domů, protože holčina, co tu hlídala mezitím děti, už musela domů.

Takže nakonec jsem narozeniny strávila moc pěkně. Nejsem člověk, co by musel mít velký party, takže tohle byl přesně můj šálek čaje.

A co se stalo dál mezi mnou a Ianem? O tom možná v dalším článku. :P

Můj první týden v USA [13.06 - 19.06.2016].

PONDĚLÍ
V 6:50 ráno mě čekal první let z Prahy do Bruselu, kde jsem pak přestupovala už na let přímo do New Yorku. Do Prahy mě na letiště vezli oba rodiče a ano.. brečela jsem. Člověk si řekne, že odjíždím jen na rok a že máme v dnešní době Skype a kdesi cosi, ale i tak je to loučení těžký.
Do NY jsme dorazili někdy kolem 14. hodiny odpoledne místního času (20. hodina v ČR). Na letišti nás (asi 10 různých au pair, které přiletěli různými lety) vyzvedl řidič od naší agentury a pak jsme jeli asi hodinu a půl autobusem do tréninkové školy.

Abych uvedla všechny do obrazu - v USA jsem přes agenturu Cultural Care Au Pair. Před tím, než můžete vyrazit k "vaší" rodince, tak musíte absolvovat takové 3 denní školení v NY na Long Islandu. Mají dokonce dvě místa, kde se tyto školení konají. Já byla na St. John's University a bylo nás tam dohromady cca 100 au pairek (z toho 4 kluci).
Na pokoji jsem měla dvě spolubydlící - obě jsou teď taky v Denveru nebo poblíž. Jedna byla původně z Kolumbie a anglicky moc neuměla, takže naše komunikace byla docela vtipná. A ta druhá byla z Brazílie a ta anglicky neuměla skoro ani koukat, takže s ní jsem se ani o komunikaci moc nepokoušela. Haha. Ta holka mě navíc dokázala i dost naštvat tím, že dvě noci za sebou prostě přišla do pokoje a rozsvítila světlo, ačkoliv věděla, že tam jsem a že už spím (chodila jsem spát poměrně brzy - kolem 22. hodiny, protože jsem prostě byla kvůli tomu časovému posunu unavená). A ona neřekla ani pumpička - bylo jí to totálně jedno, že mě oslepila a navíc šokovala. Hahaha.

letiště v Bruselu

ÚTERÝ
V úterý jsme od od 8:00 do 18:30 seděli v učebně a v podstatě se bavili o tom, jak řešit různé situace, které by mohli nastat a prostě se nás tak nějak snažili trochu připravit na ten nastávající rok. Často to byla docela nuda, ale my měli to štěstí, že jsem měli úplně super učitelku - byla to starší ženská, ale byla vtipná a hrozně pohodová a milá, takže to hned bylo jednodušší, poslouchat ty nudný řeči. Měli jsem pouze hodinovou pauza na oběd a dvě půl hodinové pauzy na sváču. Navíc to bylo náročnější kvůli tomu 6 hodinovému časovému posunu. Po večeři jsme navíc měli "candy picnic" (piknik se sladkostmi) - snad všichni přivezli nějaké sladkosti ze své země. Někdo to ale docela přehnal a nakonec jsme měli sladkostí plné dva stoly. Ochutnala jsem jen pár věcí, ale něco jsem si vzala i s sebou, takže to snad budu mít ještě šanci ochutnat.

tréninková škola

naše třída na tréninkové škole

candy picnic

STŘEDA
Středa byla hodně podobná úterku, akorát s tím rozdílem že jsme měli lekce od 8:00 do 20:00. Kromě běžných lekcí jsme měli ještě navíc přednášku o osobní bezpečnosti a bezpečnosti řízení. Byl to dlouhý a náročný den.

naše "pracovní sešity", které jsem na tréninkové škole používali

ČTVRTEK
Ve čtvrtek dopoledne jsme měli školení první pomoci od Červeného kříže, což bylo super. Jen tedy doufám, že to nebudu muset nikdy použít a že se nám jakékoliv vážnější zranění a nehody vyhnou.
A po obědě jsme zaslouženě jeli autobusem na výlet přímo do centra New Yorku na Manhattan. Normálně tento výlet stojí $50, mě to ale zaplatila moje hostitelská rodina jako dárek (plus jsem od nich dostala ještě růžovou tašku s logem naší agentury CC).
Nejlepší část tohoto výletu byla asi to, že jsme mohli jít na Top Of The Rock (což stálo dalších $25, které už jsem si platila sama) - je tam snad nejhezčí výhled na New York. Mám odtud také nejvíc fotek. Dokonce i nějaká videa, ale upřímně se mi moc nechce do toho to teď sestříhávat. Ale třeba na to někdy dojde. Haha. Zpátky do školy jsme se vrátili někdy kolem 23. hodiny a ještě jsem si musela sbalit znovu kufry, abych se tím nezdržovala ráno.

Chtěla jsem vyzkoušet nějaké pravé New Yorské jídlo a tyhle hot dogy (ačkoliv na to nevypadají) byly výborný!

A taky jsem si dala tuhle dobrou pizzu. A to bych ráda upozornila na fakt, že nejím sýr. :D

St. Patrick's Cathedral (Katedrála svatého Patrika)

Docela futuristický Apple obchod.

výhled z Top of the Rock na Central Park

Empire State Building poprvé

Empire State Building podruhé

Empire State Building potřetí

Times Square - to mě osobně docela zklamalo. Čekala jsem ho mnohem větší.

Bryant Park

Empire State Building počtvrté - kvůli téhle fotce jsme běhali po New Yorku jako šílený. Hahaha.

PÁTEK
Nu a v pátek ráno (v 7 hodin) už jsem nasedaly do autobusů a jely na letiště (letělo nás dohromady 7 au pairek). Sama jsem byla hrozně překvapená z toho, že jsem nebyla absolutně nervózní. Což je u mě opravdu divný, protože já jsem ten typ člověka, co je vždy ze všeho strašně nervózní, i když k tomu ani není důvod. Hahaha. Ale tentokrát jsem byla po celou dobu letu z New Yorku do Denveru úplně v klidu. Akorát když jsme pak po příletu s holkami bloudily na letišti, tak na mě ta nervozita trošku šla, ale dost možná jsem byla nervózní jen z toho, že jsem byly v jednu chvíli opravdu ztracený (kdo vymyslel, že bude na letištích metro, kterým přejíždíte mezi jednotlivými terminály?!) Pak jsem taky trochu znervózněla, když jsem nikde neviděla Jeremyho a Harryho, kteří mě měli na letišti vyzvednout. Šla jsem si tedy pro kufr a až tam pro mě oba doslova přiběhli - zasekli se totiž v dopravě. Oba mě ale hned objali, takže to bylo moc fajn. Jeremy se pak asi 10krát omluvil, že přijeli tak pozdě. Psal mi sice zprávu na Facebooku, ale protože jsem neměla přístup k internetu a ani mě nenapadlo se přihlásit na letišti na Wi-fi, tak jsem nevěděla, že dorazí déle.
Po příjezdu k nim do domu jsem se přivítala i s Kelly (mamkou) a dvojčaty, kteří se ze začátku docela styděli. Jeremy mě provedl po domě, abych se trochu zorientovala a pak mi dali čas na to, si vybalit kufry. V pokoji jsem navíc měla připravený iPhone 6 a iPad, které můžu po dobu svého působení tady používat. Navíc jsem ještě dostala asi 10 voucherů do různých podniků tady v okolí (kavárny, restaurace, zmrzlina, cukrárna atd.) Potom jsem vzala na oplátku všechny dárky a šla je dát dětem i rodičům. Musím říct, že všechny dárky měly docela úspěch. Dvojčata chodí s maňáskama spát, několikrát denně děti vytáhnout deskové hry, které jsem jim dala, zkoušeli jsem už i spirograph i vodní "omalovánky" a děcka se skoro poprali o kokosovou Fidorku. Hahaha.
K večeru mě potom Kelly vzala do Targetu, abych si mohla koupit nějaký šampon na vlasy, sprcháč, lak na vlasy a podobný věci. Byla jsem dost překvapená, když pak Kelly u kasy trvala na tom, že mi to zaplatí. Bylo to ale milý.

SOBOTA
V sobotu dopoledne jsme všichni vyrazili na jakýsi BBQ festival. Jeli jsme asi hodinu a půl (tohle je asi potřetí, co píšu, že jsme někam jeli hodinu a půl, ale ono to tak opravdu vždy bylo) do města Frisco. Jeremy tam proměnil peníze za takové lístky, kterými se pak "platilo" za jídlo. Bylo tam spoustu stánků s rozmanitým výběrem jídla. Já vyzkoušela několik druhů klobás, krevety, smažené kyselé okurky, trhané vepřové (to bylo vynikající), dala jsem si i grilovanou kukuřici a završila jsem to jahodami a banánem v čokoládě. Jestli to takhle bude pokračovat, tak se za ten rok či dva vrátím do ČR jako kulička.
Potom jsem šli k jezeru, které bylo jen kousek od toho festivalu. Byla tam asi 20 metrová "pláž", na které se děti docela vyřádili. Bohužel jsem si zapomněla vzít s sebou foťák, takže mám jen jednu fotku z mobilu. Při cestě k tomu jezeru se taky ode mě nechala Charlotte poprvé chovat a držet za ruku, z čehož jsem měla velkou radost, protože jak jsem psala v jednom článku, docela jsem se bála toho, že bude nějako dobu trvat, než si k sobě najedeme cestu.

NEDĚLE
V neděli kolem 9. hodiny jsem vyrazili na farmářský trh, který byla si 5 minut chůze od domu. Nakoupili jsme tam nějakou zeleninu, pečivo a speciálně pro mě Jeremy koupil třešně (je to totiž moje nejoblíbenější ovoce). Byly ale docela drahé (takový malý plastový kalíšek za $5), takže mi to nakonec bylo blbé, že jsem řekla, že bych je chtěla.
Krátce poté jsme jeli do restaurace na brunch (breakfast + lunch = snídaně + oběd) "oslavit" Den otců. Nepamatuji si, jak se to místo jmenovalo, ale Jeremy mi řekl jednu takovou zajímavost - před tím, než z toho majitelé udělali restauraci, tak to byl bordel. Hahahaha. A vlastně to bylo i vidět - na zdech furt byly malby polonahých žen atd. Prostě ideální místo, kam vzít děti. Hahaha. Hrála tam ale živá kapela, což bylo moc fajn.
Odpoledne vyrazili Jeremy a Harry společně do kina na Finding Dory (Hledá se Dory) a já s Kelly a dvojčaty jsme vyrazili na nákupního střediska, protože Kelly chtěla ještě Jeremymu koupit nové kraťasy jako dárek ke Dni otců. A já si tam chtěla původně ještě dokopit pár kostetických věcí, ale byla jsem nakonec docela nemile překvapená, protože tam byly samé obchody, kde bych se asi nedoplatila. Jediný normálnější obchod byla asi Sephora. :D
K večeři jsme pak měli sushi - pro mě to bylo podruhé v životě, co jsem ho jedla, ale docela jsem si pochutnala. Jeremy ocenil, že se nebojím zkoušet nová jídla (což je u mě docela taky neobvyklé, protože co se jídla týče, tak jsem hrozně vybíravá).

Nu a to byl můj první týden v USA, tak nějak ve zkratce. Trvalo mi skoro týden, než jsem tento článek dala dohromady, ale prostě na to nebyl moc čas a energie. A schválně - kdo to dočetl až do konce? Napište mi komentář! ☺

S láskou,

Dárky pro mojí rodinku.

Jak už titulek dnešního článku říká, tak bude o dárcích, které jsou koupila svojí hostitelské rodince. Přiznám se, že většinu dárku jsem měla nakoupenou už pro mojí 1. rodinku (měli dvě holčičky - 3,5 letou a 7 letou), rozhodla jsem se je i tak ale vzít, protože si myslím, že se dvojčatům i Harrymu budou líbit. Tedy aspoň v to doufám. Haha.

První dárek - soubor 6 deskových her pro děti od 3 let. Bylo to původně kupované 1. rodině. Dvojčatům je sice sotva 2,5 roku, ale myslím si, že minimálně to domino a pexeso, které tam je, by zvládnout mohli. Zbytek her je spíš pro Harryho.

Všechny tři další dárky byly také původně kupované 1. rodině - knížka o Krtečkovi v angličtině (dvojčata mají knížky rádi, takže to bude mít určitě úspěch), omalovánky s Krtečkem, do kterých se maluje jen mokrým štětcem a DVD s Krtečkem - to se bude hodit, když budou děti třeba nemocné, jinak totiž na televizi moc koukat nesmí.

Tyhle dárky už jsem dokupovala až teď nedávno, přímo pro mojí současnou rodinku. Vlevo je takový set s míčkem, který si může dvojice házet a chytat na ty "tácky" (funguje to jakoby suchej zip) - určitě to všichni znáte. Myslím si, že hlavně Harryho by to mohlo bavit.

Vpravo nahoře je pak spirograph - v dětství jsem jeden taky měla a strašně mě bavilo s tím "kouzlit". Myslím si, že s trochou tréninku a pomoci to budou zvládat i dvojčata.

A ta malinkatá krabička s název Story cubes je taková stolní hra - obsahuje 9 kostek s různými obrázky. Ten, který hodí kostkami, pak musí na základě těch obrázků, které hodil, složit nějaký svůj příběh. Je to skvělé na rozvoj představivosti. Doufám, že to bude Harryho bavit. Dvojčata jsou na to ještě mrňavý, ale plánuji ty kostky používat třeba když je budu večer uspávat - místo knížky bych jim mohla vymyslet vlastní pohádku na dobrou noc. ☺

Tyto dva dárky jsem dokupovala hrozně narychlo. Objednávala jsem je tento týden ve středu večer, naštěstí je ale stihli do pátku dodat. Jde o dva totálně roztomilé maňásky - prasátko a kachničku. Myslím si, že se s nimi s dětmi vyblbneme. 

Další dárek - česká kuchařka v angličtině. Původně taky byla kupovaná 1. rodině, ale Jeremy rád vaří, takže si myslím, že by mu mohla udělat radost.

A poslední dárek je vlastně od mojí mamky, která tohle krásné dekorační srdíčko vyrobila (vyrábění podobných dekorací má jako koníček). Hrozně "nenápadně" jsem se Kelly v emailu ptala, jaká je její oblíbená barva, abych věděla, jaké růžičky tam má moje mamka dát. Tak snad se bude líbit. :)

Nu a kromě těchto dárků jsem ještě rodince koupila nějaké ty sladkosti (Fidorky, Brumíky atd.) a dvě plechovky piva pro Kelly a Jeremyho. To snad ale není potřeba fotit. Haha.

Tak a protože už je skoro 8 hodin večer, tak já jdu naposledy zkontrolovat kufry, jestli mám všechno - stejnak určitě na něco zapomenu. Haha. Nu a v 5 ráno hurá na letiště - v 6:50 mi to letí, tak držte palce, ať doletím v pořádku i s kuframa.

Další článek už bude z New Yorku (jestli na to bude čas a energie) nebo už z Denveru. Tak zatím páčko!

Moje hostitelská rodinka.

V tomto článku bych ráda představila mojí hostitelskou rodinu.

Taťka se jmenuje Jeremy, maminka je Kelly. Mají tři cvrčky - téměř 7 letého Harryho a 2,5 letá dvojčata Sama a Charlotte. Bydlí v Denveru v Coloradu - tatínek ale vyrůstal v Los Angeles a mamina v Bostonu, podle jejich slov je ale Colorado nejlepší místo kde se dá žít (to vám ale asi řekne každá rodina, hahaha) a jejich komunita je prý hodně mladá (za poslední rok se právě nejvíc do Denveru přistěhovalo 20-35 letých lidí - jo, i takovými informacemi mě Jeremy v jeho dlouhých emailech obohacuje, haha). Podle toho, co jsem si zatím taky stihla vygooglovat, tak je tam rozhodně opravdu nádherná příroda a spoustu zajímavých míst kam můžu vyrazit i s děckama, na což se těším.
Rodinka si navíc asi dost váží životního prostředí, protože mají nový moderní dům a veškerou energii prý berou ze solárních panelů, které mají na střeše. Mají také elektromobil. Což se mi zdá dost zajímavé. Ne, že bych nějak byla extra zapálená do ekologie a ochrany životního prostředí, ale aspoň recykluji a nesnáším, když se zbytečně svítí.

Jak Jeremy, tak Kelly jsou strašně pohodoví, usměvaví a hlavně upřímní. Například mi totiž naprosto upřímně řekli, že ze začátku budu asi nejvíc bojovat s malou Charlotte, protože je prý hodně samostatná a do ničeho si moc nechce nechat "kecat" a tak bude asi trošku trvat, než s ní navážu pevný vztah. Zatímco malý Sam je prý opak - rád se mazlí a má rad někoho na blízku. Jeremy o něm dokonce prohlásil, že si myslím, že až vyroste, tak bude ten typ kluka, co sbalí každou, na kterou se jen podívat. Hahaha. No, tak to ať si to s ním pak užijí. Harry na mě působil jako takový ten milý chytrý klučina - má rád vše ohledně vesmíru o čemž já vím úplný kulový, takže to bude asi docela zajímavé.

Asi 80% své pracovní doby budu mít na starosti jen dvojčata, protože Harry bude ve škole a pak má i nějaké aktivity (fotbal, prý chodí i na kroužek vaření atd.) - já ho víceméně jen vyzvednu ze školy/kroužku a pak už se o něj více méně bude starat Jeremy (udělá mu véču, udělá s ním úkoly atd.), zatímco já se dál budu starat o dvojčata. Kelly pracuje jako zdravotní sestra a očividně dělá 12 hodinové šichty, takže bude chodit domu relativně pozdě, na druhou stranu pracuje ale jen 4 dny v týdnu. Od toho se vlastně bude i odvíjet moje pracovní doba - budu mít škvrňata 4 dny opravdu skoro od rána (asi od 9:00 - což je pro mě naprosto ideální, vzhledem k tomu, že nejsem ranní ptáče, hahaha) do večera (cca do 19:00, budu mít tedy cca 10 hodinovou pracovní dobu) + občas třeba i o víkendu na 2-3 hoďky, aby si rodiče mohli spolu zajít třeba na večeři nebo do kina nebo si cokoliv jiného zařídit. Což si myslím, že není tak hrozné. Jsem zvyklá pracovat docela dost - když jsem učila na jazykové škole (což bylo moje zaměstnání, než jsem se rozhodla odjet do USA jako au pair), tak byly dny, kdy jsem tam byla od 7:30 do 20:30 a taky jsem to přežila.

Takže takhle by to mělo teoreticky vypadat... ještě se ovšem ukáže, jak to bude v praxi. Snad to nebude nějaká větší divočina. ☺

UPDATE: [8.6.2016, 0:30 hodin]: Mám potvrzený let i letenky. Na tréninkovou školu do NY letím již v pondělí 13.6. a k rodince do Colorada letím v pátek 17.6.!

Huráááááá!

Včera se stalo to, v co už jsem pomalu přestala doufat - našla jsem novou rodinku! Ty pocity které teď mám jsou neskutečné - úleva a zároveň neskutečná radost a nadšení. ☺

A jak se to všechno stalo? Někdo si možná řekne, že jsem blázen, ale nechci si tady vymýšlet pohádky, takže řeknu na rovinu, že ten proces byl opravdu, ale opravný rychlý! 

Ve čtvrtek mi přišel mail přímo od rodinky ve kterém hned psali, že se jim zdám úžasná (hehe, očividně ví, jak zalichotit). Pročetla jsem si tedy jejich profil a zjistila jsem, že i oni se zdají být skvělí. Po pár emailech jsme se tedy domluvili na Skype na další den od 7 večer mého času. V pátek jsem už v 18:40 nervózně seděla před noťasem (ty první Skype rozhovory pro mě bývají vždy psychicky náročné, ale to je asi normální). Krátce po 7. hodině mi zavolali, ale nefungovala jim kamera, takže oni vždy viděli jen mě, jak se nervózně usmívám ... trvalo skoro 15 minut, než to zprovoznili (prý museli i úplně přeinstalovat Skype a kdesi cosi). Pak jsem konečně měla tu čest spatřit celou rodinku pohromadě (více info o nich napíšu třeba v dalším článku). 

Nedělám si srandu, když řeknu, že to byl nejkratší Skype jaký jsem kdy s nějakou rodinkou měla - trval pouhých 27 minut (většinou mě rodinky napoprvé "trápili" přes hodinu)! Navíc bylo docela zajímavé, že jsem vlastně nejvíc mluvila s tatínkem, což je takové docela nezvyklé, většinou tuhle komunikaci minimálně ze začátku zajišťují maminky těch rodin, ale já už i ty první emaily dostala od HD (host dad - hostitelského tatínka). Ten Skype byla to sice rychlovka, ale stihla jsem se zeptat na vše podstatné, co mě zajímalo a myslím že i oni o mně zjistili dost. Navíc byli celou dobu strašně pohodoví, necítila jsem se hloupě, ale bylo to prostě takové uvolněné. Jako když bych se bavila s někým, koho už znám. Když jsme končili, tak mi řekli, že mi do (jejich) večera dají vědět co a jak dál. Vypadali ale nadšeně, takže mě v tu chvíli ani nenapadlo, že ten Skype byl tak krátký třeba z toho důvodu, že bych se jim třeba nějak nezdála. 

Za 10 minut od ukončení Skypu mi ale přišel email! HD v něm psal, že on i jeho žena si myslí, že jsem báječná a že mě chtějí jako jejich au pair. Připsal ale taky, že chápe, že je to velké rozhodnutí a že mi dají čas na rozmyšlenou. Totálně v šoku jsem si ten email četla furt dokola. Jakože vážně?!

Co byste dělali vy v mé kůži? Řekli byste si, že je to nějaké podezřele rychlé? Že tam musí být určitě nějaký háček?

Ano, mohla bych se těmito otázkami zabývat a nervovat. Proč ale? Rodinka je dle mého názoru skvělá! Jasně, nikdo není dokonalý, ale jejich mouchy tady z ČR asi jen tak nezjistím. Na to člověk prostě přijde až tam. Já se ale na to i tak snažím koukat pozitivně a nenechat se rozhodit nějakými negativními myšlenkami, protože to nemá cenu. Prostě do toho jdu a jsem hrozně šťastná!

Navíc je fajn, že původně chtěli au pair až od začátku července, když jsem jim ale řekla svůj příběh, tak sami nabídli, že se ten celý proces pokusí uspíšit, takže když půjde všechno hladce, tak snad už odletím teď v červnu. Paráda!

Takže držte palce, ať to tentokrát vše vyjde! ☺

Nějaké změny?

Dnes jsou to přesně dva týdny, co jsem se dozvěděla, že nemůžu odletět do USA tak, jak bylo původně plánováno. Tyto dva týdny jsem strávila převážně hledáním nové rodiny. První dny jsem se vlastně ani nedokázala odlepit od emailu a pořád jsem tak kontrolovala, jestli si mě nějaká rodinka nepřidala nebo nenapsala. Nemůžu si stěžovat na nezájem - jsem prý na jakémsi TOP listu a tudíž se rodiny opravdu ozývají jedna za druhou, bohužel jsem ale zatím nenarazila na žádnou, která by se mi líbila a já se líbila jim natolik, že bychom si řekli, že "Jo, to je ono".

Vlastně s jednou rodinkou to vypadalo opravdu dobře. Měla k nim začátkem června letět shodou okolností taky nějaká Češka, která ale podle všeho asi neudělala maturitu a proto hledali rychle náhradu. Líbili se mi od úplného začátku a Skype s nimi byl nejlepší jaký jsem zatím s jakoukoliv rodinou měla. Byli z Floridy a měli dvouletý dvojčátka (navíc totálně roztomilý!). Rodiče byli oba strašně pohodoví a usměvaví. Byl to vlastně první Skype, během kterého jsem byla nervózní asi jen první minutu a pak to ze mě totálně spadlo. Troufnu si říct, že jsem se líbila i já jim, protože i po tom co jsem dovolali, jsem si vyměnila několik emailů s host mum. Další den mi ale bohužel napsala, že ačkoliv se jim zdám naprosto skvělá a že ona by mě hned brala, že se nakonec s manželem rozhodli, že chtějí radši nějakou španělsky mluvící au pair. Vlastně si myslím, že to byl spíš manželům požadavek, vzhledem k tomu, že měl venezuelské kořeny. Byla to navíc první rodina, která odmítla mě (do té doby jsem vždy byla já ta, co se jí něco nezdálo a tak jsem rodinku nakonec odmítla), takže zklamání to bylo docela velké. Nu ale nedá se nic dělat, s tím se musí počítat.

Takže stále hledám dál. Poslední týden jsem byla docela vystresovaná a vlastně bych i mohla říct, že jsem z toho všeho měla depresi. Vůbec nic se mi nechtělo dělat, trávila jsem celé dny jen doma, nechtělo se mi vůbec nikam mezi lidi a dokonce jsem ignorovala zprávy i zmeškaná volání od kamarádů ... zkrátka ze mě byl takový malý uzlíček nervů. 

Navíc jsem začala nabývat dojmu, že zprávy, které posílám rodinám přes stránky agentury (což je jediná možnost, jak kontaktovat rodinu) jim nechodí a nebo jim chodí třeba do spamu. Já totiž vždy, když si všimnu, že si mě nějaká rodina přidala (a protože kontroluji email tak 100× denně, tak si většinou všimnu po pár minutách, max. po pár desítkách minutách - tedy když si mě nepřidají když zrovna spím), tak si pročtu jejich profil a pak jim hned píšu zprávu. Občas je rychlejší rodina a mám od nic hned email, ale drtivá většina rodin očividně čeká, jestli se au pair ozve první - což já dělám, ale bohužel asi marně, protože jim ty zprávy nechodí. :( Celá ta komunikace se díky tomu potom vždy dost zdrží, protože já po odeslání zprávy můžu leda tak čekat. A upřímně, když čekáte třeba klidně i 24 hodin, než se rodina ozve, tak je to docela nervy drásající. Nevím, proč rodiny taky nemůžou mít viditelné emailové adresy. Ale s tím holt asi nic neudělám. 

Takže k žádné změně zatím bohužel nedošlo. Doufám ale, že se na mě už brzy usměje štěstí.

Nikam neletím! :(

Asi ani nedokážu slovy popsat to šílené zklamání.

Před cca hodinou jsem si všimla, že mi přišel e-mail od mé host mum (maminy od mojí rodinky). Začínal slovy "Hi Gabi, I'm sorry to write you with disappointing news" ["Ahoj Gabi, je mi líto, že ti musím oznámit špatné zprávy"; 'disappointing' je tedy přímo od slova 'zklamání' - nevím, jak lépe to přeložit] a já už hned věděla, že je něco špatně a vůbec se mi to nechtělo číst dál. Prolítla jsem to tedy očima a nevěřila jsem tomu. Přečetla jsem si to tedy se slzami v očích ještě dvakrát. 

Psala mi, že bohužel přišla včera o práci a proto si teď nemůžou dovolit mít au pair. Taky psala, že jí to moc mrzí, protože jsem báječný člověk a že to pro mě musí být hrozná zpráva.

V naprostém šoku jsem šla za mamkou jí o tom říct. A v momentě, když jsem to vyslovila nahlas, jsem se rozbrečela jak malá holka. Vždyť já měla za 6 dní odlétat! :( Málokdo si asi umí tenhle pocit představit. Pomalu už jsem si začala plnit svůj sen a teď se to celé najednou zhroutilo jako domeček z karet.

Zavolala jsem proto hned do své agentury. Ale ani během toho hovoru jsem nedokázala udržet slzy. (Vlastně ještě teď, když tohle píšu, mám slzy na krajíčku a šíleně se mi klepou ruce.) 

Slečna/Paní z agentury se mě snažila uklidnit. Bylo mi taky řečené, že mě co nejdříve vrátí do matching procesu a budu si tedy muset najít novou rodinku, s tím, že mě budou rodinám přednostně nabízet. Takže mě tohle kolo čeká znovu. A kdo ví, jak rychle seženu rodinku (i když poprvé jsem jí sehnala velmi rychle - asi během 5 dnů, a za další týden jsem měla potvrzené, že mě chtějí na 100%) a navíc sice rodinu možná seženu, ale třeba mě budou potřebovat až za nějakou dobu a já tím pádem ještě zkejsnu pár měsíců v ČR. :(

Potom jsem musela napsat odpověď na ten e-mail od host mum.

Vůbec jsem nevěděla, co jí napsat. A to jsem jí tam taky v úvodu napsala. Potom jsem ale samozřejmě napsala, že mě to šíleně šokovalo a že je mi to moc líto, protože jsem se hrozně těšila. Dodala jsem ale taky, že to chápu a že je mi líto, že přišla po takových letech o práci, že to i pro ní musí být obrovský šok. Popřála jsem jí hodně štěstí v hledání nové práce a do budoucna skvělou au pair pro jejich dvě princezny. Nakonec jsem jí poprosila, jestli by mohla holčičky za mě obejmout a pozdravovat manžela.

Na víc jsem se nezmohla.

Nu, nedá se ale zkrátka nic dělat. Asi to tak mělo být.

Snažím se na tom najít i nějaká pozitiva. Jako, že si třeba najdu ještě lepší rodinku (ačkoliv tahle byla podle mého názoru a podle toho, jak jsem se zatím stihla poznat, senzační). Navíc teď nebudu tak strašně vyplašená z té komunikace s rodinami. A vlastně si docela snažím i věřit, že najdu náhradní rodinu brzo - mám spoustu zkušeností s dětmi (rok a půl jsem pracovala ve školce jako asistent pedagoga, pak jsem přes půl roku učila děti anglicky), anglicky mluvím plynule, děti zbožňuji a ony většinou mají rády i mě. :) 

Sama jsem tedy zvědavá, jak to nakonec vše dopadne. Držte mi palce. :)

Nervíčky už začínají pracovat.

A ono asi ani není divu - už mám před sebou jen 10 dní a pak šupky na letiště, zamávat a frrrrrr. Často si pro sebe říkám "Hlavně nepanikařit!" Lhala bych ale, když bych řekla, že už to na mě nedoléhá.

Vtipné ale je, že před asi 2 týdny jsem tady rozepsala článek (který jsem však nikdy nepublikovala) a ten začínal takto: "Do odletu mi zbývá 23 dní. Jak je ale možné, že jsem ještě pořád tak klidná? No ale jako vážně. Mě to zkrátka ještě nedochází a tak nějak si to nepřipouštím." No a vidíte.. teď už je vše jinak.

Poslední článek jsem tedy napsala více jak před měsícem. Moje představa byla původně sice taková, že třeba aspoň každých 14 dní něco napíšu. Ale upřímně, nepřišlo mi moc zajímavé psát o procesu získání víz a řešení všech jiných záležitostí spojené s odletem. Vízum ale mám, nebojte ... a jediné co bych k tomu ráda řekla je, že nemá cenu se nervovat z nějakého 'visa interview', protože to fakt bylo rychlé a jednoduché. :)

Co se ale aktuálnějších věcí týče, tak toho pár je. 

Například se mi konečně podařilo kontaktovat všechny z naší české skupinky, kteří odlítáme ve stejný termín. Poletím já a další 3-4 budoucí au pair (2 slečny a jeden klučina jsou jistí, 2. klučina ještě nemá vízum, takže záleží, jestli to stihne). Takže si občas něco napíšeme na Facebooku a pak se nějak domluvíme, abychom letěli celá banda pospolu. Odlétáme v pondělí 23.5. v 6:50 z Prahy, přestupujeme v Londýně a pak letíme rovnou do New Yorku. Vzhledem k tomu, že letíme tak brzy ráno (a taky s tím, že člověk musí být na letišti o něco dřív), tak předpokládám, že tu neděli před odletem asi ani nepůjdu, z důvodu nervozity, spát ... snad to ale pak doženu v letadle. :) Upřímně jsem si teď nejsem jistá, jestli už jsem to někde zmiňovala, ale první 4 dny strávíme v tréninkové škole na Long Islandu a vlastně až v pátek pojedu ke své rodince, takže už tam budu mít šanci seznámit se s dalšími au pairkami z celého světa a snad se za tu dobu stihnu vyrovnat s časovým posunem, zkrátka se trošku aklimatizovat. :)

Taky mi přišlo strašně hezký "přání" od mojí ségry, jejího přítele a mojí sestřenice, kteří všichni žijí v Irsku. Určitě si ho povezu s sebou. :) Jen tedy ten návrat za rok jim slíbit nemůžu. :D

A jak jinak trávím poslední dny před odletem? Každé ráno chodím kupovat čerstvé pečivo, občas pro sebe a rodiče uvařím oběd, pomáhám taťkovi stavět bazén (podávám šroubky atd. :D), zkrátka samé skvělé věci. :)

Ale taky jsem například byla posedět s bývalými kolegy, což bylo moc fajn a byla jsem ráda, že tam byla většina z těch kolegů, se kterými jsem se opravdu chtěla osobně rozloučit. Taky sem tam chodím na kafíčka s kamarádkami. 

Když není úplně pěkný počasí, tak čtu knížky. Už jsem dočetla Girl Online od Zoe Sugg - jako ano, četlo se to moc fajn, ale na mě je to až moc slaďárna s převelice šťastným koncem. Ona Zoe napsala i pokračování, který jsem si původně chtěla taky přečíst, ale nechtělo se mi teď utrácet 400 Kč za knížku, která je navíc poměrně velká a těžká, tudíž ne úplně ideální na cesty a navíc u které už teď tuším, o čem by to celé bylo a jak by to dopadlo. Takže místo toho jsem ji koupila menší, ačkoliv asi 400stránkovou knížku The Girl On The Train (Dívka ve vlaku) od Pauly Hawkins, ale určitě si jí vezmu s sebou do letadla. Má to být psychologický thriller, takže to bude trošku jiná káva. :)

Jinak taky hoooodně času trávím koukáním na Prison Break (Útěk z vězení) - samozřejmě v angličtině a s anglickými titulky, v rámci procvičování angličtiny. :) Já už tento seriál sledovala před pár lety, ale musím se přiznat, že si z něj skoro nic nepamatuji, takže to i tentokrát hodně prožívám, i když vím, jak to nakonec dopadne. A navíc je prostě Wentworth Miller vážně k nakousnutí ... jaká škoda, že je gay. Hahahaha.

Nu a příští týden mě tedy už "jen" čeká sepsat plnou moc (kdyby cokoliv) a dojít jí ověřit, jít se odhlásit z ÚP a z pojišťovny, dokoupit pár maličkostí (jako například redukci do zásuvky, kompresivní punčochy - strach z cestovní trombózy mám celkem poměrně velký, a mám k tomu dostatečné důvody), rozloučit se se všemi, zabalit kufry a nedočkavě čekat. :)

Zase o pár krůčku blíž.

Jsem ráda, že se mi povedlo za několik posledních dní zařídit pár věcí, které se týkají mého odletu, jenž se pomalu ale jistě blíží. Ano, 46 dní je ještě dost... ale ještě nedávno to byly celé dva měsíce. Fakt to letí, takže nechci nic podcenit. :)

Jedna z důležitých věcí bylo vyzvednutí mého pasu, který jsem si nechávala dělat už před docela dlouhou dobou, ale nějak jsem se furt neměla k tomu, si ho vyzvednout. Protože jsem ale potřebovala vyplnit vízovou žádost, kde musíte uvádět číslo vašeho pasu, tak mě to konečně donutilo tam zajít. Hned potom jsem tedy podnikla všechny kroky k tomu, abych si mohla tu žádost podat a objednat se na schůzka do Prahy na ambasádu USA, kam jedu 19. dubna.

Taky jsem se byla nechat vyfotit a pak si nechala vydat mezinárodní řidičský průkaz. Vydají vám ho na počkání, což je super. Já se navíc na ten odbor dopravy "objednala", takže jsem ani skoro nemusela čekat, ačkoliv byla čekárna skoro plná. :) To focení už taková sranda nebyla. Opravdu nerada se chodím nechávat fotit a dělat si fotky na doklady, protože mám pocit, že na těch fotkách vypadám jak vrah - vzhledem k tomu, že se na těch fotkách většinou nesmíte usmívat (nechápu proč?!) a já pak prostě vypadám hrozně vážně a nesympaticky. Vždyť, když by mě někdy kdokoliv kontroloval podle mých dokladů, tak bych neměla sebemenší problém se na dotyčného usmát, aby mohl porovnat mojí podobu s fotkou. Hahaha. :) Ale to už je fuk, fotky mám a ano... vypadám na nich hrozně - na pravém oku mám takový divný stín a ... no, čert to vem, nebudu tady fňukat kvůli nějakým hloupým fotkám. :P

Pak jsem také zařizovala věci, které se přímo mého odletu netýkají. Například jsem musela na pracák, protože jsem nedávno končila v práci. S tím je spojené to, že jsem musela i na pojišťovnu. Zkrátka takové nudné záležitosti. Paní na pracáku byla ale moc milá. Na rovinu jsem jí řekla, jak se věci mají a ona byla kupodivu z faktu, že se budu koncem května zase odhlašovat, nadšená a vyptávala se mě, kam přesně jedu apod.

Naštěstí jsem ale věnovala i příjemnějším a zábavnějším aktivitám. Například jsem si byla nechat udělat nové dioptrické brýle. Měla jsem totiž trochu obavy z toho, co bych si počala, kdyby se ty moje stávající rozbily nebo tak něco. Takže teď hrdě nosím i tyto krasavce...

No a kromě toho začínám objíždět kamarády a kamarádky a tak nějak se s nimi pomalu loučit. Strávila jsem třeba skvělé odpoledne s kamarádkou (a současně mojí bývalou studentkou) Dany a její dcerkou. Byly jsme pořádně zahřešit v kavárně a pak jsme byly venku na hřišti a na výborné točené zmrzlině, protože počasí nám opravdu přálo. Navíc jsem dostala od Dany krásné náušnice, za které ještě jednou děkuji! Určitě si je povezu s sebou. :)

Pak jsem také byla dvakrát v kině s kamarády. Jednou na Deadpool, což je fajn film, ale já to asi nedokážu dostatečně ohodnotit, vzhledem k tomu, že jsem totální negramot, co se týče Marvel komiksů. Druhý film byl Daddy's Home (Táta je doma), což je podle mého názoru dobrá komedie - tedy pokud vám stačí a nevadí takový ten jednoduchý humor a přehnané scény, které mají ke skutečnosti daleko. Zaručeně se u toho potom zasmějete. :)

No a jinak samozřejmě stále pokračuji v procvičování angličtiny. Čtu, poslouchám, mluvím... a třeba jsem teď nedávno začala znovu koukat na seriál My So-Called Life. Myslím, že se to vysílalo v roce 1994, takže kvalita tomu odpovídá. Troufnu si i říct, že u nás se to nikdy nevysílalo, ale upřímně si nejsem jistá, protože mě v té době byl 1 rok. Hahaha. Natočila se tenkrát jen jedna série o 19 dílech a ani se moc nedivím. Důvod proč na to koukám je ale ten, že jsem si tento seriál stáhla už před několika lety, když jsem ještě neuměla moc anglicky. Tenkrát jsem to chtěla vidět, protože jsem byla posedlá Jaredem Letem, ale nebyly k tomu k sehnání titulky, takže jsem na to koukala prostě v angličtině. Hodně věcem jsem proto nerozuměla. Dnes na to ale bez problémů můžu koukat bez titulku ... a přijde mi opravdu zábavný, když na to koukám a říkám si "Jo aha... tak proto je na ní naštvaná" apod. Jinak je to ale nuda a moc bych to ani nikomu nedoporučovala. Hahaha.

Teď už ale běžím do sprchy, protože jdu s rodiči na večeři. Takže zatím pa.

Život mezi krabicemi.

Musím říct, že ačkoliv jsem se toho stěhování z mého bytečku zpět k našim do baráku děsila a vůbec se netěšila, tak naštěstí vše proběhlo vcelku hladce a přes víkend se mi povedlo vše nacpat do krabic a s taťkovo pomocí jsme to potom odvezli. Ačkoliv normálně výtahy nemám ráda, ale při stěhování se fakt hodí. Nedovedu si totiž představit, kdybychom to vše měli tahat z pátého patra. A to bych ráda upozornila, že jsme nestěhovali skoro žádný nábytek (pouze psací stůl a jídelní stůl), ale i tak toho bylo tolik, že musel taťka jet jeho dodávkou dvakrát. :D
Takže teď jsem ve svém starém pokoji, stále obklopená krabicemi, protože a) se mi to nechce vůbec vybalovat a b) půlka věcí stejně musí zůstat v krabicích, protože na to není nikde místo (především vybavení z kuchyně). Pravda ale je, že když občas projdu kolem nějaké z té krabic, tak aspoň pár věcí vyndám (abych se nemusela cítit tak provinile) - třeba jako 3 prací prášky, 10 různých čistících prostředků a 150 pytlíčků s kypřicím práškem a cpu to mamce, aby to mohla využít. :D

Kromě toho jsem se posledních pár dní docela flákala, čímž bych se moc chlubit asi neměla. Haha. Snažím se ale aspoň číst knížky v angličtině - nedávno jsem seděla do dvou do rána, protože jsem za každou cenu potřebovala dočíst The Fault In Our Stars od Johna Greena, protože jsem jí měla rozečtenou už neskutečně dlouho (ale jako vážně - asi půl roku!!) a vzhledem k tomu, že ten konec je fakt smutnej a já u toho brečela (no jo, jsem cíťa), tak jsem to chtěla mít rychle za sebou a nedělat z toho depresivní záležitost na pokračování.
A hned potom, co jsem se z toho oklepala, jsem začala číst Girl Online od Zoe Sugg - což je známá youtuberka Zoella, o které vím asi jen to, že existuje a že je na youtube dost profláklá, nijak zvlášť jí ale nesleduji. Její knížku jsem si koupila spíš z důvodu, že jsem si řekla, že to nebude žádné náročné čtení a že to třeba bude mít zajímavý příběh. A můžu říct, že zatím (ačkoliv jsem přečetla jen 3 kapitoly) mi to přijde fajn a opravdu moc hezky se to čte. :)

Taky jsem si teď po nějaké době začala znovu Skypovat a volat s kamarády, které mám tak nějak z různých koutů světa. Včera jsem mluvila především s kamarádem z Alžírska a s druhým z Pensylvánie, kterému jsem si, jakožto rodilému mluvčí, postěžovala, že mám pocit, že se mi zhoršila angličtina (častěji jsem se totiž zadrhávala apod.), ale docela mě uklidnil a řekl, že mu to nepřijde. Jde totiž o to, že ačkoliv anglicky mluvím plynule, tak mám tendence se pořád podceňovat a navíc se stresuju tím, že jedu do Států. Ne, že bych se bála, že se nedorozumím (to si myslím, že fakt nehrozí), ale prostě nechci znít jako retard. :D Takže se snažím co nejvíce anglicky komunikovat.

Kromě toho jsem dostala e-mail od mojí host mum (mamka mojí hostitelské rodiny). Už před pár dny mi psala, že si budou pořizovat čoklíka, o kterém mluvila i na samém začátku našeho matching procesu (tzv. proces "párování" rodiny s au pairkou). Tak mi včera poslala fotku - pořídili si goldendoodle, což je kříženec zlatého retrívra a pudla. Není to úplně nejhezčí pes na světě, ale má nespornou výhodu v tom, že téměř nelíná. Já psy miluju, ale co mě fakt štve je, když jsou všude chlupy, takže jsem ráda, že tento problém nám nehrozí.
Pak taky starší z jejich dcer slavila narozeniny - posílala jsem jí poštou přání, ale ještě jsem nedostala informaci, jestli to došlo, takže předpokládám, že asi ne, což je trochu blbý, protože to očividně přijde s několika denním zpožděním. Ale co nadělám, poslala jsem to 10 dní předem, takže snaha byla. :)

Nu a to je asi vše. Nuda, co? :D Když ono teď mě asi nic zajímavého nečeká - stále totiž čekám, až mi přijdou podklady pro to, abych se mohla vydat na ambasádu pro získání víz. Což mě přivádí na myšlenku, že je nejvyšší čas si vyzvednout pas, který už mám přes měsíc hotový, ale nebyla jsem schopná si pro něj dojet. Hahaha.

Sakra. Proč jsem vůbec tenhle blog založila?

No... asi bych jako první měla pozdravit a možná se trochu představit - je to přeci jenom slušnost, že?

Takže AHOJKY.

Jmenuji se Gabi. Je mi 22 let a momentálně bydlím a ještě chviličku (a to doslova) budu bydlet v Plzni. Sedím teď ve svém bytečku na Doubravce a jsem obklopená krabicemi a neskutečným nepořádkem ... ano, pomalu si balím věci, abych se mohla o víkendu přestěhovat zpět do domečku mých rodičů. A to z jednoho prostého důvodu ... musím někde uskladnit své věci, protože za dva měsíce, tedy přesně 23. května 2016 letím směr USA (proto také ten neskutečně originální název tohoto blogu), kde si tak nějak snad začnu plnit svůj sen. Ptáte se, co tam budu šaškovat? Nu, budu tam minimálně jeden rok žít a pracovat jako au pair. A už se nemůžu dočkat! Ještě mě ale čeká dost věcí, které musím předtím zařídit, času je ale dosti, takže se snažím nenervovat. :)

A teď tedy bych mohla zodpovědět otázku z nadpisu tohoto článku. Proč že si kvůli tomu zakládám blog? Nejsem přeci první ani poslední slečna, co bude dělat au pair ve Státech. Ani si nemyslím, že by můj slohový projev byl tak úžasný, aby to za něco opravdu stálo (o gramatických chybách a překlepech nemluvně - za to se předem omlouvám). I přesto to chci dělat. Už jen kvůli sobě, kvůli mé rodině a blízkým přátelům - protože minimálně je to třeba bude zajímat. :) Myslím si, že bude fajn se k těmto svým zápiskům třeba za pár let vracet a vzpomínat. Nemám v tomto ohledu totiž žádné ambice - jakože se stát se svým blogem populární nebo tak něco. Třeba si to nějaké své čtenáře najde a netvrdím, že by to nebylo fajn, cíl to můj ale opravdu není.
Druhá věc je ovšem to, jestli mi tohle blogování vůbec vydrží. Nechtějte vědět, kolikrát v životě jsem již vedla nějaký blog a asi tušíte, jak to vždy dopadlo. Na druhu stranu si ale říkám, že teď budu mít o čem psát (což jsem předtím ne vždy měla) ... protože věřím, že těch zážitků bude hodně. A navíc by mi to pak mamka asi neodpustila, kdybych s tím sekla (nebo se pletu, mamko? :P) Takže dejme tomu, že si teď dávám jakési předsevzetí, že se budu minimálně snažit jednou za čas něco napsat, abyste měli co číst - to zní fér, ne? :)

Teď už se jdu ale vrátit k těm krabicím a pokusím se ještě něco zabalit, abychom to v pátek mohli začít stěhovat.