Život mezi krabicemi.

Musím říct, že ačkoliv jsem se toho stěhování z mého bytečku zpět k našim do baráku děsila a vůbec se netěšila, tak naštěstí vše proběhlo vcelku hladce a přes víkend se mi povedlo vše nacpat do krabic a s taťkovo pomocí jsme to potom odvezli. Ačkoliv normálně výtahy nemám ráda, ale při stěhování se fakt hodí. Nedovedu si totiž představit, kdybychom to vše měli tahat z pátého patra. A to bych ráda upozornila, že jsme nestěhovali skoro žádný nábytek (pouze psací stůl a jídelní stůl), ale i tak toho bylo tolik, že musel taťka jet jeho dodávkou dvakrát. :D
Takže teď jsem ve svém starém pokoji, stále obklopená krabicemi, protože a) se mi to nechce vůbec vybalovat a b) půlka věcí stejně musí zůstat v krabicích, protože na to není nikde místo (především vybavení z kuchyně). Pravda ale je, že když občas projdu kolem nějaké z té krabic, tak aspoň pár věcí vyndám (abych se nemusela cítit tak provinile) - třeba jako 3 prací prášky, 10 různých čistících prostředků a 150 pytlíčků s kypřicím práškem a cpu to mamce, aby to mohla využít. :D

Kromě toho jsem se posledních pár dní docela flákala, čímž bych se moc chlubit asi neměla. Haha. Snažím se ale aspoň číst knížky v angličtině - nedávno jsem seděla do dvou do rána, protože jsem za každou cenu potřebovala dočíst The Fault In Our Stars od Johna Greena, protože jsem jí měla rozečtenou už neskutečně dlouho (ale jako vážně - asi půl roku!!) a vzhledem k tomu, že ten konec je fakt smutnej a já u toho brečela (no jo, jsem cíťa), tak jsem to chtěla mít rychle za sebou a nedělat z toho depresivní záležitost na pokračování.
A hned potom, co jsem se z toho oklepala, jsem začala číst Girl Online od Zoe Sugg - což je známá youtuberka Zoella, o které vím asi jen to, že existuje a že je na youtube dost profláklá, nijak zvlášť jí ale nesleduji. Její knížku jsem si koupila spíš z důvodu, že jsem si řekla, že to nebude žádné náročné čtení a že to třeba bude mít zajímavý příběh. A můžu říct, že zatím (ačkoliv jsem přečetla jen 3 kapitoly) mi to přijde fajn a opravdu moc hezky se to čte. :)

Taky jsem si teď po nějaké době začala znovu Skypovat a volat s kamarády, které mám tak nějak z různých koutů světa. Včera jsem mluvila především s kamarádem z Alžírska a s druhým z Pensylvánie, kterému jsem si, jakožto rodilému mluvčí, postěžovala, že mám pocit, že se mi zhoršila angličtina (častěji jsem se totiž zadrhávala apod.), ale docela mě uklidnil a řekl, že mu to nepřijde. Jde totiž o to, že ačkoliv anglicky mluvím plynule, tak mám tendence se pořád podceňovat a navíc se stresuju tím, že jedu do Států. Ne, že bych se bála, že se nedorozumím (to si myslím, že fakt nehrozí), ale prostě nechci znít jako retard. :D Takže se snažím co nejvíce anglicky komunikovat.

Kromě toho jsem dostala e-mail od mojí host mum (mamka mojí hostitelské rodiny). Už před pár dny mi psala, že si budou pořizovat čoklíka, o kterém mluvila i na samém začátku našeho matching procesu (tzv. proces "párování" rodiny s au pairkou). Tak mi včera poslala fotku - pořídili si goldendoodle, což je kříženec zlatého retrívra a pudla. Není to úplně nejhezčí pes na světě, ale má nespornou výhodu v tom, že téměř nelíná. Já psy miluju, ale co mě fakt štve je, když jsou všude chlupy, takže jsem ráda, že tento problém nám nehrozí.
Pak taky starší z jejich dcer slavila narozeniny - posílala jsem jí poštou přání, ale ještě jsem nedostala informaci, jestli to došlo, takže předpokládám, že asi ne, což je trochu blbý, protože to očividně přijde s několika denním zpožděním. Ale co nadělám, poslala jsem to 10 dní předem, takže snaha byla. :)

Nu a to je asi vše. Nuda, co? :D Když ono teď mě asi nic zajímavého nečeká - stále totiž čekám, až mi přijdou podklady pro to, abych se mohla vydat na ambasádu pro získání víz. Což mě přivádí na myšlenku, že je nejvyšší čas si vyzvednout pas, který už mám přes měsíc hotový, ale nebyla jsem schopná si pro něj dojet. Hahaha.