Asi ani nedokážu slovy popsat to šílené zklamání.
Před cca hodinou jsem si všimla, že mi přišel e-mail od mé host mum (maminy od mojí rodinky). Začínal slovy "Hi Gabi, I'm sorry to write you with disappointing news" ["Ahoj Gabi, je mi líto, že ti musím oznámit špatné zprávy"; 'disappointing' je tedy přímo od slova 'zklamání' - nevím, jak lépe to přeložit] a já už hned věděla, že je něco špatně a vůbec se mi to nechtělo číst dál. Prolítla jsem to tedy očima a nevěřila jsem tomu. Přečetla jsem si to tedy se slzami v očích ještě dvakrát.
Psala mi, že bohužel přišla včera o práci a proto si teď nemůžou dovolit mít au pair. Taky psala, že jí to moc mrzí, protože jsem báječný člověk a že to pro mě musí být hrozná zpráva.
V naprostém šoku jsem šla za mamkou jí o tom říct. A v momentě, když jsem to vyslovila nahlas, jsem se rozbrečela jak malá holka. Vždyť já měla za 6 dní odlétat! :( Málokdo si asi umí tenhle pocit představit. Pomalu už jsem si začala plnit svůj sen a teď se to celé najednou zhroutilo jako domeček z karet.
Zavolala jsem proto hned do své agentury. Ale ani během toho hovoru jsem nedokázala udržet slzy. (Vlastně ještě teď, když tohle píšu, mám slzy na krajíčku a šíleně se mi klepou ruce.)
Slečna/Paní z agentury se mě snažila uklidnit. Bylo mi taky řečené, že mě co nejdříve vrátí do matching procesu a budu si tedy muset najít novou rodinku, s tím, že mě budou rodinám přednostně nabízet. Takže mě tohle kolo čeká znovu. A kdo ví, jak rychle seženu rodinku (i když poprvé jsem jí sehnala velmi rychle - asi během 5 dnů, a za další týden jsem měla potvrzené, že mě chtějí na 100%) a navíc sice rodinu možná seženu, ale třeba mě budou potřebovat až za nějakou dobu a já tím pádem ještě zkejsnu pár měsíců v ČR. :(
Potom jsem musela napsat odpověď na ten e-mail od host mum.
Vůbec jsem nevěděla, co jí napsat. A to jsem jí tam taky v úvodu napsala. Potom jsem ale samozřejmě napsala, že mě to šíleně šokovalo a že je mi to moc líto, protože jsem se hrozně těšila. Dodala jsem ale taky, že to chápu a že je mi líto, že přišla po takových letech o práci, že to i pro ní musí být obrovský šok. Popřála jsem jí hodně štěstí v hledání nové práce a do budoucna skvělou au pair pro jejich dvě princezny. Nakonec jsem jí poprosila, jestli by mohla holčičky za mě obejmout a pozdravovat manžela.
Na víc jsem se nezmohla.
Nu, nedá se ale zkrátka nic dělat. Asi to tak mělo být.
Snažím se na tom najít i nějaká pozitiva. Jako, že si třeba najdu ještě lepší rodinku (ačkoliv tahle byla podle mého názoru a podle toho, jak jsem se zatím stihla poznat, senzační). Navíc teď nebudu tak strašně vyplašená z té komunikace s rodinami. A vlastně si docela snažím i věřit, že najdu náhradní rodinu brzo - mám spoustu zkušeností s dětmi (rok a půl jsem pracovala ve školce jako asistent pedagoga, pak jsem přes půl roku učila děti anglicky), anglicky mluvím plynule, děti zbožňuji a ony většinou mají rády i mě. :)
Sama jsem tedy zvědavá, jak to nakonec vše dopadne. Držte mi palce. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat