Nikam neletím! :(

Asi ani nedokážu slovy popsat to šílené zklamání.

Před cca hodinou jsem si všimla, že mi přišel e-mail od mé host mum (maminy od mojí rodinky). Začínal slovy "Hi Gabi, I'm sorry to write you with disappointing news" ["Ahoj Gabi, je mi líto, že ti musím oznámit špatné zprávy"; 'disappointing' je tedy přímo od slova 'zklamání' - nevím, jak lépe to přeložit] a já už hned věděla, že je něco špatně a vůbec se mi to nechtělo číst dál. Prolítla jsem to tedy očima a nevěřila jsem tomu. Přečetla jsem si to tedy se slzami v očích ještě dvakrát. 

Psala mi, že bohužel přišla včera o práci a proto si teď nemůžou dovolit mít au pair. Taky psala, že jí to moc mrzí, protože jsem báječný člověk a že to pro mě musí být hrozná zpráva.

V naprostém šoku jsem šla za mamkou jí o tom říct. A v momentě, když jsem to vyslovila nahlas, jsem se rozbrečela jak malá holka. Vždyť já měla za 6 dní odlétat! :( Málokdo si asi umí tenhle pocit představit. Pomalu už jsem si začala plnit svůj sen a teď se to celé najednou zhroutilo jako domeček z karet.

Zavolala jsem proto hned do své agentury. Ale ani během toho hovoru jsem nedokázala udržet slzy. (Vlastně ještě teď, když tohle píšu, mám slzy na krajíčku a šíleně se mi klepou ruce.) 

Slečna/Paní z agentury se mě snažila uklidnit. Bylo mi taky řečené, že mě co nejdříve vrátí do matching procesu a budu si tedy muset najít novou rodinku, s tím, že mě budou rodinám přednostně nabízet. Takže mě tohle kolo čeká znovu. A kdo ví, jak rychle seženu rodinku (i když poprvé jsem jí sehnala velmi rychle - asi během 5 dnů, a za další týden jsem měla potvrzené, že mě chtějí na 100%) a navíc sice rodinu možná seženu, ale třeba mě budou potřebovat až za nějakou dobu a já tím pádem ještě zkejsnu pár měsíců v ČR. :(

Potom jsem musela napsat odpověď na ten e-mail od host mum.

Vůbec jsem nevěděla, co jí napsat. A to jsem jí tam taky v úvodu napsala. Potom jsem ale samozřejmě napsala, že mě to šíleně šokovalo a že je mi to moc líto, protože jsem se hrozně těšila. Dodala jsem ale taky, že to chápu a že je mi líto, že přišla po takových letech o práci, že to i pro ní musí být obrovský šok. Popřála jsem jí hodně štěstí v hledání nové práce a do budoucna skvělou au pair pro jejich dvě princezny. Nakonec jsem jí poprosila, jestli by mohla holčičky za mě obejmout a pozdravovat manžela.

Na víc jsem se nezmohla.

Nu, nedá se ale zkrátka nic dělat. Asi to tak mělo být.

Snažím se na tom najít i nějaká pozitiva. Jako, že si třeba najdu ještě lepší rodinku (ačkoliv tahle byla podle mého názoru a podle toho, jak jsem se zatím stihla poznat, senzační). Navíc teď nebudu tak strašně vyplašená z té komunikace s rodinami. A vlastně si docela snažím i věřit, že najdu náhradní rodinu brzo - mám spoustu zkušeností s dětmi (rok a půl jsem pracovala ve školce jako asistent pedagoga, pak jsem přes půl roku učila děti anglicky), anglicky mluvím plynule, děti zbožňuji a ony většinou mají rády i mě. :) 

Sama jsem tedy zvědavá, jak to nakonec vše dopadne. Držte mi palce. :)

Nervíčky už začínají pracovat.

A ono asi ani není divu - už mám před sebou jen 10 dní a pak šupky na letiště, zamávat a frrrrrr. Často si pro sebe říkám "Hlavně nepanikařit!" Lhala bych ale, když bych řekla, že už to na mě nedoléhá.

Vtipné ale je, že před asi 2 týdny jsem tady rozepsala článek (který jsem však nikdy nepublikovala) a ten začínal takto: "Do odletu mi zbývá 23 dní. Jak je ale možné, že jsem ještě pořád tak klidná? No ale jako vážně. Mě to zkrátka ještě nedochází a tak nějak si to nepřipouštím." No a vidíte.. teď už je vše jinak.

Poslední článek jsem tedy napsala více jak před měsícem. Moje představa byla původně sice taková, že třeba aspoň každých 14 dní něco napíšu. Ale upřímně, nepřišlo mi moc zajímavé psát o procesu získání víz a řešení všech jiných záležitostí spojené s odletem. Vízum ale mám, nebojte ... a jediné co bych k tomu ráda řekla je, že nemá cenu se nervovat z nějakého 'visa interview', protože to fakt bylo rychlé a jednoduché. :)

Co se ale aktuálnějších věcí týče, tak toho pár je. 

Například se mi konečně podařilo kontaktovat všechny z naší české skupinky, kteří odlítáme ve stejný termín. Poletím já a další 3-4 budoucí au pair (2 slečny a jeden klučina jsou jistí, 2. klučina ještě nemá vízum, takže záleží, jestli to stihne). Takže si občas něco napíšeme na Facebooku a pak se nějak domluvíme, abychom letěli celá banda pospolu. Odlétáme v pondělí 23.5. v 6:50 z Prahy, přestupujeme v Londýně a pak letíme rovnou do New Yorku. Vzhledem k tomu, že letíme tak brzy ráno (a taky s tím, že člověk musí být na letišti o něco dřív), tak předpokládám, že tu neděli před odletem asi ani nepůjdu, z důvodu nervozity, spát ... snad to ale pak doženu v letadle. :) Upřímně jsem si teď nejsem jistá, jestli už jsem to někde zmiňovala, ale první 4 dny strávíme v tréninkové škole na Long Islandu a vlastně až v pátek pojedu ke své rodince, takže už tam budu mít šanci seznámit se s dalšími au pairkami z celého světa a snad se za tu dobu stihnu vyrovnat s časovým posunem, zkrátka se trošku aklimatizovat. :)

Taky mi přišlo strašně hezký "přání" od mojí ségry, jejího přítele a mojí sestřenice, kteří všichni žijí v Irsku. Určitě si ho povezu s sebou. :) Jen tedy ten návrat za rok jim slíbit nemůžu. :D

A jak jinak trávím poslední dny před odletem? Každé ráno chodím kupovat čerstvé pečivo, občas pro sebe a rodiče uvařím oběd, pomáhám taťkovi stavět bazén (podávám šroubky atd. :D), zkrátka samé skvělé věci. :)

Ale taky jsem například byla posedět s bývalými kolegy, což bylo moc fajn a byla jsem ráda, že tam byla většina z těch kolegů, se kterými jsem se opravdu chtěla osobně rozloučit. Taky sem tam chodím na kafíčka s kamarádkami. 

Když není úplně pěkný počasí, tak čtu knížky. Už jsem dočetla Girl Online od Zoe Sugg - jako ano, četlo se to moc fajn, ale na mě je to až moc slaďárna s převelice šťastným koncem. Ona Zoe napsala i pokračování, který jsem si původně chtěla taky přečíst, ale nechtělo se mi teď utrácet 400 Kč za knížku, která je navíc poměrně velká a těžká, tudíž ne úplně ideální na cesty a navíc u které už teď tuším, o čem by to celé bylo a jak by to dopadlo. Takže místo toho jsem ji koupila menší, ačkoliv asi 400stránkovou knížku The Girl On The Train (Dívka ve vlaku) od Pauly Hawkins, ale určitě si jí vezmu s sebou do letadla. Má to být psychologický thriller, takže to bude trošku jiná káva. :)

Jinak taky hoooodně času trávím koukáním na Prison Break (Útěk z vězení) - samozřejmě v angličtině a s anglickými titulky, v rámci procvičování angličtiny. :) Já už tento seriál sledovala před pár lety, ale musím se přiznat, že si z něj skoro nic nepamatuji, takže to i tentokrát hodně prožívám, i když vím, jak to nakonec dopadne. A navíc je prostě Wentworth Miller vážně k nakousnutí ... jaká škoda, že je gay. Hahahaha.

Nu a příští týden mě tedy už "jen" čeká sepsat plnou moc (kdyby cokoliv) a dojít jí ověřit, jít se odhlásit z ÚP a z pojišťovny, dokoupit pár maličkostí (jako například redukci do zásuvky, kompresivní punčochy - strach z cestovní trombózy mám celkem poměrně velký, a mám k tomu dostatečné důvody), rozloučit se se všemi, zabalit kufry a nedočkavě čekat. :)

Zase o pár krůčku blíž.

Jsem ráda, že se mi povedlo za několik posledních dní zařídit pár věcí, které se týkají mého odletu, jenž se pomalu ale jistě blíží. Ano, 46 dní je ještě dost... ale ještě nedávno to byly celé dva měsíce. Fakt to letí, takže nechci nic podcenit. :)

Jedna z důležitých věcí bylo vyzvednutí mého pasu, který jsem si nechávala dělat už před docela dlouhou dobou, ale nějak jsem se furt neměla k tomu, si ho vyzvednout. Protože jsem ale potřebovala vyplnit vízovou žádost, kde musíte uvádět číslo vašeho pasu, tak mě to konečně donutilo tam zajít. Hned potom jsem tedy podnikla všechny kroky k tomu, abych si mohla tu žádost podat a objednat se na schůzka do Prahy na ambasádu USA, kam jedu 19. dubna.

Taky jsem se byla nechat vyfotit a pak si nechala vydat mezinárodní řidičský průkaz. Vydají vám ho na počkání, což je super. Já se navíc na ten odbor dopravy "objednala", takže jsem ani skoro nemusela čekat, ačkoliv byla čekárna skoro plná. :) To focení už taková sranda nebyla. Opravdu nerada se chodím nechávat fotit a dělat si fotky na doklady, protože mám pocit, že na těch fotkách vypadám jak vrah - vzhledem k tomu, že se na těch fotkách většinou nesmíte usmívat (nechápu proč?!) a já pak prostě vypadám hrozně vážně a nesympaticky. Vždyť, když by mě někdy kdokoliv kontroloval podle mých dokladů, tak bych neměla sebemenší problém se na dotyčného usmát, aby mohl porovnat mojí podobu s fotkou. Hahaha. :) Ale to už je fuk, fotky mám a ano... vypadám na nich hrozně - na pravém oku mám takový divný stín a ... no, čert to vem, nebudu tady fňukat kvůli nějakým hloupým fotkám. :P

Pak jsem také zařizovala věci, které se přímo mého odletu netýkají. Například jsem musela na pracák, protože jsem nedávno končila v práci. S tím je spojené to, že jsem musela i na pojišťovnu. Zkrátka takové nudné záležitosti. Paní na pracáku byla ale moc milá. Na rovinu jsem jí řekla, jak se věci mají a ona byla kupodivu z faktu, že se budu koncem května zase odhlašovat, nadšená a vyptávala se mě, kam přesně jedu apod.

Naštěstí jsem ale věnovala i příjemnějším a zábavnějším aktivitám. Například jsem si byla nechat udělat nové dioptrické brýle. Měla jsem totiž trochu obavy z toho, co bych si počala, kdyby se ty moje stávající rozbily nebo tak něco. Takže teď hrdě nosím i tyto krasavce...

No a kromě toho začínám objíždět kamarády a kamarádky a tak nějak se s nimi pomalu loučit. Strávila jsem třeba skvělé odpoledne s kamarádkou (a současně mojí bývalou studentkou) Dany a její dcerkou. Byly jsme pořádně zahřešit v kavárně a pak jsme byly venku na hřišti a na výborné točené zmrzlině, protože počasí nám opravdu přálo. Navíc jsem dostala od Dany krásné náušnice, za které ještě jednou děkuji! Určitě si je povezu s sebou. :)

Pak jsem také byla dvakrát v kině s kamarády. Jednou na Deadpool, což je fajn film, ale já to asi nedokážu dostatečně ohodnotit, vzhledem k tomu, že jsem totální negramot, co se týče Marvel komiksů. Druhý film byl Daddy's Home (Táta je doma), což je podle mého názoru dobrá komedie - tedy pokud vám stačí a nevadí takový ten jednoduchý humor a přehnané scény, které mají ke skutečnosti daleko. Zaručeně se u toho potom zasmějete. :)

No a jinak samozřejmě stále pokračuji v procvičování angličtiny. Čtu, poslouchám, mluvím... a třeba jsem teď nedávno začala znovu koukat na seriál My So-Called Life. Myslím, že se to vysílalo v roce 1994, takže kvalita tomu odpovídá. Troufnu si i říct, že u nás se to nikdy nevysílalo, ale upřímně si nejsem jistá, protože mě v té době byl 1 rok. Hahaha. Natočila se tenkrát jen jedna série o 19 dílech a ani se moc nedivím. Důvod proč na to koukám je ale ten, že jsem si tento seriál stáhla už před několika lety, když jsem ještě neuměla moc anglicky. Tenkrát jsem to chtěla vidět, protože jsem byla posedlá Jaredem Letem, ale nebyly k tomu k sehnání titulky, takže jsem na to koukala prostě v angličtině. Hodně věcem jsem proto nerozuměla. Dnes na to ale bez problémů můžu koukat bez titulku ... a přijde mi opravdu zábavný, když na to koukám a říkám si "Jo aha... tak proto je na ní naštvaná" apod. Jinak je to ale nuda a moc bych to ani nikomu nedoporučovala. Hahaha.

Teď už ale běžím do sprchy, protože jdu s rodiči na večeři. Takže zatím pa.

Život mezi krabicemi.

Musím říct, že ačkoliv jsem se toho stěhování z mého bytečku zpět k našim do baráku děsila a vůbec se netěšila, tak naštěstí vše proběhlo vcelku hladce a přes víkend se mi povedlo vše nacpat do krabic a s taťkovo pomocí jsme to potom odvezli. Ačkoliv normálně výtahy nemám ráda, ale při stěhování se fakt hodí. Nedovedu si totiž představit, kdybychom to vše měli tahat z pátého patra. A to bych ráda upozornila, že jsme nestěhovali skoro žádný nábytek (pouze psací stůl a jídelní stůl), ale i tak toho bylo tolik, že musel taťka jet jeho dodávkou dvakrát. :D
Takže teď jsem ve svém starém pokoji, stále obklopená krabicemi, protože a) se mi to nechce vůbec vybalovat a b) půlka věcí stejně musí zůstat v krabicích, protože na to není nikde místo (především vybavení z kuchyně). Pravda ale je, že když občas projdu kolem nějaké z té krabic, tak aspoň pár věcí vyndám (abych se nemusela cítit tak provinile) - třeba jako 3 prací prášky, 10 různých čistících prostředků a 150 pytlíčků s kypřicím práškem a cpu to mamce, aby to mohla využít. :D

Kromě toho jsem se posledních pár dní docela flákala, čímž bych se moc chlubit asi neměla. Haha. Snažím se ale aspoň číst knížky v angličtině - nedávno jsem seděla do dvou do rána, protože jsem za každou cenu potřebovala dočíst The Fault In Our Stars od Johna Greena, protože jsem jí měla rozečtenou už neskutečně dlouho (ale jako vážně - asi půl roku!!) a vzhledem k tomu, že ten konec je fakt smutnej a já u toho brečela (no jo, jsem cíťa), tak jsem to chtěla mít rychle za sebou a nedělat z toho depresivní záležitost na pokračování.
A hned potom, co jsem se z toho oklepala, jsem začala číst Girl Online od Zoe Sugg - což je známá youtuberka Zoella, o které vím asi jen to, že existuje a že je na youtube dost profláklá, nijak zvlášť jí ale nesleduji. Její knížku jsem si koupila spíš z důvodu, že jsem si řekla, že to nebude žádné náročné čtení a že to třeba bude mít zajímavý příběh. A můžu říct, že zatím (ačkoliv jsem přečetla jen 3 kapitoly) mi to přijde fajn a opravdu moc hezky se to čte. :)

Taky jsem si teď po nějaké době začala znovu Skypovat a volat s kamarády, které mám tak nějak z různých koutů světa. Včera jsem mluvila především s kamarádem z Alžírska a s druhým z Pensylvánie, kterému jsem si, jakožto rodilému mluvčí, postěžovala, že mám pocit, že se mi zhoršila angličtina (častěji jsem se totiž zadrhávala apod.), ale docela mě uklidnil a řekl, že mu to nepřijde. Jde totiž o to, že ačkoliv anglicky mluvím plynule, tak mám tendence se pořád podceňovat a navíc se stresuju tím, že jedu do Států. Ne, že bych se bála, že se nedorozumím (to si myslím, že fakt nehrozí), ale prostě nechci znít jako retard. :D Takže se snažím co nejvíce anglicky komunikovat.

Kromě toho jsem dostala e-mail od mojí host mum (mamka mojí hostitelské rodiny). Už před pár dny mi psala, že si budou pořizovat čoklíka, o kterém mluvila i na samém začátku našeho matching procesu (tzv. proces "párování" rodiny s au pairkou). Tak mi včera poslala fotku - pořídili si goldendoodle, což je kříženec zlatého retrívra a pudla. Není to úplně nejhezčí pes na světě, ale má nespornou výhodu v tom, že téměř nelíná. Já psy miluju, ale co mě fakt štve je, když jsou všude chlupy, takže jsem ráda, že tento problém nám nehrozí.
Pak taky starší z jejich dcer slavila narozeniny - posílala jsem jí poštou přání, ale ještě jsem nedostala informaci, jestli to došlo, takže předpokládám, že asi ne, což je trochu blbý, protože to očividně přijde s několika denním zpožděním. Ale co nadělám, poslala jsem to 10 dní předem, takže snaha byla. :)

Nu a to je asi vše. Nuda, co? :D Když ono teď mě asi nic zajímavého nečeká - stále totiž čekám, až mi přijdou podklady pro to, abych se mohla vydat na ambasádu pro získání víz. Což mě přivádí na myšlenku, že je nejvyšší čas si vyzvednout pas, který už mám přes měsíc hotový, ale nebyla jsem schopná si pro něj dojet. Hahaha.

Sakra. Proč jsem vůbec tenhle blog založila?

No... asi bych jako první měla pozdravit a možná se trochu představit - je to přeci jenom slušnost, že?

Takže AHOJKY.

Jmenuji se Gabi. Je mi 22 let a momentálně bydlím a ještě chviličku (a to doslova) budu bydlet v Plzni. Sedím teď ve svém bytečku na Doubravce a jsem obklopená krabicemi a neskutečným nepořádkem ... ano, pomalu si balím věci, abych se mohla o víkendu přestěhovat zpět do domečku mých rodičů. A to z jednoho prostého důvodu ... musím někde uskladnit své věci, protože za dva měsíce, tedy přesně 23. května 2016 letím směr USA (proto také ten neskutečně originální název tohoto blogu), kde si tak nějak snad začnu plnit svůj sen. Ptáte se, co tam budu šaškovat? Nu, budu tam minimálně jeden rok žít a pracovat jako au pair. A už se nemůžu dočkat! Ještě mě ale čeká dost věcí, které musím předtím zařídit, času je ale dosti, takže se snažím nenervovat. :)

A teď tedy bych mohla zodpovědět otázku z nadpisu tohoto článku. Proč že si kvůli tomu zakládám blog? Nejsem přeci první ani poslední slečna, co bude dělat au pair ve Státech. Ani si nemyslím, že by můj slohový projev byl tak úžasný, aby to za něco opravdu stálo (o gramatických chybách a překlepech nemluvně - za to se předem omlouvám). I přesto to chci dělat. Už jen kvůli sobě, kvůli mé rodině a blízkým přátelům - protože minimálně je to třeba bude zajímat. :) Myslím si, že bude fajn se k těmto svým zápiskům třeba za pár let vracet a vzpomínat. Nemám v tomto ohledu totiž žádné ambice - jakože se stát se svým blogem populární nebo tak něco. Třeba si to nějaké své čtenáře najde a netvrdím, že by to nebylo fajn, cíl to můj ale opravdu není.
Druhá věc je ovšem to, jestli mi tohle blogování vůbec vydrží. Nechtějte vědět, kolikrát v životě jsem již vedla nějaký blog a asi tušíte, jak to vždy dopadlo. Na druhu stranu si ale říkám, že teď budu mít o čem psát (což jsem předtím ne vždy měla) ... protože věřím, že těch zážitků bude hodně. A navíc by mi to pak mamka asi neodpustila, kdybych s tím sekla (nebo se pletu, mamko? :P) Takže dejme tomu, že si teď dávám jakési předsevzetí, že se budu minimálně snažit jednou za čas něco napsat, abyste měli co číst - to zní fér, ne? :)

Teď už se jdu ale vrátit k těm krabicím a pokusím se ještě něco zabalit, abychom to v pátek mohli začít stěhovat.