Dnes jsou to přesně dva týdny, co jsem se dozvěděla, že nemůžu odletět do USA tak, jak bylo původně plánováno. Tyto dva týdny jsem strávila převážně hledáním nové rodiny. První dny jsem se vlastně ani nedokázala odlepit od emailu a pořád jsem tak kontrolovala, jestli si mě nějaká rodinka nepřidala nebo nenapsala. Nemůžu si stěžovat na nezájem - jsem prý na jakémsi TOP listu a tudíž se rodiny opravdu ozývají jedna za druhou, bohužel jsem ale zatím nenarazila na žádnou, která by se mi líbila a já se líbila jim natolik, že bychom si řekli, že "Jo, to je ono".
Vlastně s jednou rodinkou to vypadalo opravdu dobře. Měla k nim začátkem června letět shodou okolností taky nějaká Češka, která ale podle všeho asi neudělala maturitu a proto hledali rychle náhradu. Líbili se mi od úplného začátku a Skype s nimi byl nejlepší jaký jsem zatím s jakoukoliv rodinou měla. Byli z Floridy a měli dvouletý dvojčátka (navíc totálně roztomilý!). Rodiče byli oba strašně pohodoví a usměvaví. Byl to vlastně první Skype, během kterého jsem byla nervózní asi jen první minutu a pak to ze mě totálně spadlo. Troufnu si říct, že jsem se líbila i já jim, protože i po tom co jsem dovolali, jsem si vyměnila několik emailů s host mum. Další den mi ale bohužel napsala, že ačkoliv se jim zdám naprosto skvělá a že ona by mě hned brala, že se nakonec s manželem rozhodli, že chtějí radši nějakou španělsky mluvící au pair. Vlastně si myslím, že to byl spíš manželům požadavek, vzhledem k tomu, že měl venezuelské kořeny. Byla to navíc první rodina, která odmítla mě (do té doby jsem vždy byla já ta, co se jí něco nezdálo a tak jsem rodinku nakonec odmítla), takže zklamání to bylo docela velké. Nu ale nedá se nic dělat, s tím se musí počítat.
Takže stále hledám dál. Poslední týden jsem byla docela vystresovaná a vlastně bych i mohla říct, že jsem z toho všeho měla depresi. Vůbec nic se mi nechtělo dělat, trávila jsem celé dny jen doma, nechtělo se mi vůbec nikam mezi lidi a dokonce jsem ignorovala zprávy i zmeškaná volání od kamarádů ... zkrátka ze mě byl takový malý uzlíček nervů.
Navíc jsem začala nabývat dojmu, že zprávy, které posílám rodinám přes stránky agentury (což je jediná možnost, jak kontaktovat rodinu) jim nechodí a nebo jim chodí třeba do spamu. Já totiž vždy, když si všimnu, že si mě nějaká rodina přidala (a protože kontroluji email tak 100× denně, tak si většinou všimnu po pár minutách, max. po pár desítkách minutách - tedy když si mě nepřidají když zrovna spím), tak si pročtu jejich profil a pak jim hned píšu zprávu. Občas je rychlejší rodina a mám od nic hned email, ale drtivá většina rodin očividně čeká, jestli se au pair ozve první - což já dělám, ale bohužel asi marně, protože jim ty zprávy nechodí. :( Celá ta komunikace se díky tomu potom vždy dost zdrží, protože já po odeslání zprávy můžu leda tak čekat. A upřímně, když čekáte třeba klidně i 24 hodin, než se rodina ozve, tak je to docela nervy drásající. Nevím, proč rodiny taky nemůžou mít viditelné emailové adresy. Ale s tím holt asi nic neudělám.
Takže k žádné změně zatím bohužel nedošlo. Doufám ale, že se na mě už brzy usměje štěstí.
